Kopírovat jenom se zdrojem. Vše je originálka nebo se zdrojem. 

Nuclear Hazard:Projekt Tritium-IV.kapitola

18. března 2011 v 23:31 | BioHazard |  Povídky
Běžel jsem venkem ,spíše jsem jenom tak pokulhával. Zuby jsem měl zatnuté bolestí. Noha mi krvácela vcelku silně ,to mne znepokojovalo. Hlavou se mi promítaly různé informace a co se teď děje...Zkrátka,byl jsem zmaten touto situací. Nevěděl jsem ,kam mám jít...Kde se skrýt,čím se teď ošetřit a tak podobně. Cítěl jsem velice silnou únavu i malátnost,to asi ta radiace kolem. Tohle jsem si myslel ,ale ono to byla ta ztráta krve.Podíval jsem se nad sebe ,nikde nic...Ani pták na obloze,muška letící vzduchem...Nic! Tohle ve mě vyvolalo velkou nejistotu ,ale i přes to jsem kráčel dále zpustošenou krajinou. Byl jsem vyprahlý ,cestoval jsem asi už 6 hodin a cítěl jsem ,že mám sucho v ústech. Slunce totiž "pralo" jako splašené. Nohy se mi zdály býti čím dál těžší ,udělat další kroky bylo takřka nemožné. Drobné kapičky potu mne spíše pálily ,než aby mě ochladily. *Zemřu tady! V prostředí ,kde vše zabila radiace!*řekl jsem si v duchu a podíval se směrem k nebi. "Ty parchante jeden zasraný! Co jsi mi to udělal?! Udělal jsem snad něco?! Proč?! Proč jsi mne nezabil,když to buchlo?! Proč ,ty zkur*ysyne! Proč?!"zařval jsem už v blouznění směrem k nebi ,aby mě "ten nahoře" vyslyšel.

Ono už to opravu bylo čistě pouze blouznění ,už jsem pořádně nevnímal. Mé "vysušení" se začalo stupňovat a to pro mne nebylo vůbec dobré. Pociťoval jsem stále větší únavu ,už jsem začal po několika kilometrech upadávat. Stavěl jsem se ale vytrvale na nohy ,řekl jsem si ,že nesmím takto umřít...Když už mě nechal...tak to nesmím teď vzdát! teď ne!... Nasucho jsem polknul a rozhlédnul se. Horkem se křivil obraz v dáli ,půda byla vysušená a popraskaná. Olíznul jsem si suché rty ,abych je trochu smáčel ,ale moc to nepomohlo. V duchu jsem zaklel a vydal se dále. Štípaly mne oči ,to bylo tím horkem ,byly také vysušené ,bělmo jsem měl narudlé. Začal jsem se kácet častěji k zemi ,moje energie se začala vytrácet...Po několika úspěšných postaveních jsem padnul na zem ,myslel jsem že už nadobro. Hlasitě a ztěžka jsem oddechoval ,čímž se vířil prach podemnou. Zakašlal jsem ,znělo to přidušeně. Najednou jsem pozvednul hlavu a pohlédnul před sebe. "Voda!"vyjelo z vysušených úst a já se začal bolestivě škrábat na nohy. jakoby pohled na vodu ve mě vyvolal novou naději,nový život.
Vyrazil jsem k vodě ,na jejiž břehu jsem padnul na kolena. Do odřených dlaní jsem nabral vodu a hltavě se napil. Byla to obrovská úleva ,cítěl jsem ,jak ona tekutina protéká mým vypráhlým hrdlem a postupuje dále. Jakoby se mi s každým douškem vracel můj vytracený život. Náhle jsem se ale zarazil a zbytek vody vyprsknul. Zhluboka jsem se nadechnul a lapnul "po dechu" ,spíše lidově řečeno,natáhlo mi. Neuvědomil jsem si ,že voda je silně kontaminovaná. Tím ,že mé tělo bylo už vystaveno velké radiaci jí další radiace podstatně nevadila ,ale příjem zevnitř mu vcelku vadil a to se projevilo tím ,že se mi jaksi začal "bouřit žaludek". Odklonil jsem se a to ,co bylo vevnitř muselo ven. Možná i tou dehydratací ,únavou a stresem jsem začal zvracet. Dávivě jsem zakašlal a kontaminovaná voda zase pokračovala ve svém díle. Poté jsem se odklonil od toho místa a chrstnul si vodu do obličeje ,abych se opláchnul. Se divím ,že jsem si nepozvracel oblečení! Ale k věci... Pomalu jsem se postavil na nohy a byl jsem nucen vyjít dále. Proto jsem tedy šel...
Pustina byla opravdu pustá ,ale nebyla tak "bez života" jak se zdálo...Něco zde bylo a já to netušil. Šel jsem dále ,už hodně znavený,věděl jsem ,že pokud nenajdu pomoc ,tak zemřu.Můj organismus byl na pokraji totálního zhroucení ,už jsem se i klepal. V tom jsem se zastavil a nejistě rozhlédnul. Něco jsem slyšel. Poté jsem ale pokrčil rameny a vyšel dále. Najednou zase! Opět jsem se rozhlédnul. "Hmm..."zachrčel jsem pouze ,když v tom na mne zezadu padnul stín. Otočil jsem se ,na mou hruď přistála asi tak 40 kilogramová bestie s doširoka rozšklebenou zubatou tlamou. Váha toho zmutovaného psa mě srazila na zem ,bohužel byl tam menší sráz ,taková propadlina ,takže jsme oba do ní spadli a začali se kutálet. Chytil jsem psa pod krkem a snažil se psovi rozbít hlavu o kámen ,ale najednou mé tělo ochromila ostrá bolest. Cítil jsem ten hnusný pocit... Ale ne! Přetrhnuly se mi stehy na břiše! tak to není dobré! Pes po mě chňápnul ,jeho zuby projely mou rukou. Zařval jsem a trhnul ,ozvalo se vyštěknutí. Tělo psa přestalo odporovat a já jej pustil. Moje ale také vypovědělo službu. Bezmocně ,jako hadrová panenka, jsem se doválel na pevnou zem ,přistál jsem tvrdě na břiše. Zůstal jsem bezvládně ležet.
Bledý zašpiněný obličej mi zakrývaly mokré hnědé vlasy ,oči zavřené. A šustění větru se mi začalo ztrácet a ztrácet až úplně zmizelo....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama