Kopírovat jenom se zdrojem. Vše je originálka nebo se zdrojem. 

Nuclear Hazard: Projekt Tritium-úvod a I.kapitola

13. března 2011 v 15:59 | BioHazard |  Povídky
Úvod
Netušil jsem, že skončím takto...Hledím na desítku mužů ve speciálních oblecích, co mě obklíčily a míří mi na hruď svými laserovými zaměřovači, přidělanými na hlavních zbraních. Já to nijak neřeším, pokud se tak má stát, tak ať se stane! Jsem totiž jejich pokus...Richmond Raven, analytický chemik. Pracoval jsem v jaderné elektrárně, možná vám to příjde divné, ale je to tak. Můj kód se skládá z čísel 759318 a nazývají mě krycím jménem ,,Tritium". Ano, opravdu nemám ponětí, proč zrovna po radioizotopu vodíku! Ale k věci,možná by jste tak rychle nepochopili, co se zde stalo... Minulost proti tomuhle byla doslova pohádka! Opravdu si važte toho, co jste mohli zažít! Já lituji toho, že jsem tu práci přijal... protože svět postihla jaderná katastrofa, která už se už nedá vrátit zpět. Zkrátka, je už málo lidí, co přežilo. Bohužel, já jsem projekt a proto vláda dala nařízení a to zabít mě!
Kdo ví...Zatím se mi to dařilo, utíkal jsem spolehlivě před hlídkami a dalšími šílenci, co se mi stavěli do cesty. za mnou často zůstavali v kaluži krve ležet ti, co mi nedali ,,pokoj". Nyní to ale nevypadá vůbec světle, ale úplně opačně! Temně jsem se usmál a křiklavě zelené oči se mi zalesknuly. V ten okamžik jsem prudce odskočil a odrazil se od země, když v tom se ozval výstřel a já s vykřiknutím padnul na zem. Na obličeji mě hřála má vlastní krev. Zelená tyčinka s plynným Tritiem se začala potápět do mé krve a její záření se pomalu ztrácelo v té teplé lepkavé tekutině...

I.Kapitola
Minulost...
Mé kroky se rozléhají bílou chodbou, do nosu mě udeřil pach dezinfekce. Pomalu jsem se vyřítil z uličky. Vletěl jsem do své laboratoře ,když v tom se ozvalo tříštění skla a na nohy mi prsknula směs jódu. "Elis! Co ty tu zase děláš?! Máš být u sebe v laboratoři a ne u mě!"doslova jsem dívku v bílém plášti seřval jako nějakého psa. "Pro...promiňte pane Richmonde...já nec...nechtěla..."vykoktávala ztěží a polekaně hleděla na rozhněvaného chemika. Tudíž na mě. Zhluboka jsem se nadechnul ,abych na ní nevysypal hrst nadávek ,ale poté jsem si v duchu řekl ,že tohle je ještě mládě v laboratoři a je ze všeho vyklepaná. "To se stává..."řekl jsem tiše a vzal lopatku se smetáčkem ,abych nepořádek uklidil. Dívka se ke mě sehnula a snažila se mi pomoct. "Prosím tě...na nic nešahej! Ještě se pořežeš a to mi tu opravdu nechybí..."zavrčel jsem na ní a ona se na mě zděšeně podívala. "Není Vám něco?"optala se mě ustaraně. Já ji na to odpověděl svým výrazem a pozvednutým levým obočím. "Co by mi mělo být?!"vyhrknul jsem na ní a uchýchtl se. "ta dnešní mládež je opravdu pošetila!"zavrtěl jsem hlavou. "Vypadáte nevyspale...A taky se tak chováte a...."zarazil jsem jí svou připomínkou. "Ano, opravdu jsem nespal...Ale nejsme někde na psychiatrii ,aby jste se zajímala o mé problémy a řešili je zde....Jsme chemici a máme dělat v laboratořích s látkami...je to jasné?",dívka mi na tohle pouze pokývala hlavou a zmlknula.
Poté jsem rozbité sklo vyhodil do koše. Chtěl jsem zajít pro hadr a vytřít to ,když mi na směsi podjela noha a já se za chvílku ocitnul na zemi. "Pane Richmonde!"vyhrknula ze sebe Elis a poklekla ke mě. "Není Vám nic?"zeptala se vylekaně a to už jsem seděl. Zatřepal jsem hlavu, tohle jsem totiž nečekal. Vypadal jsem spíše překvapeně ,než abych si všímal bolesti z nárazu. Postavil jsem se na nohy a podíval se na dívku. "ne ,není..."odseknul jsem a hodil dosažený hadr na zem ,čímž jsem tekutinu vytřel. "Co ty tu vlastně děláš?"chtěl jsem z ní dostat pravý důvod, co zde dělá. "Mno já..."opět ze sebe svou odpověď vykoktávala ,což už mi přišlo velice divné.
"Hmmm..."vydralo se mi z úst ,když v tom mi do laboratoře vletěl Albert. "Hele ,pojďte vy dvě hrdličky! Bude se spouštět nový reaktor! Ale Richi...ty pry máš jít dělat něco s dusičnou..."řekl ne potěšeně a opět vyběhnul pryč. "tak pojď..."zasyčel jsem na dívku a vyšel na chodbu.
Později...
Má laboratoř ,ve které jsem měl dělat s kyselinou dusičnou ,byla vcelku blízko tomu reaktoru HT-45 ,takže jsem na vše perfektně viděl. Pozoroval jsem chvíli řídící středisko. poté jsem si odlil kyselinu do kádinky a reagenční láhev dal na své místo. Uviděl jsem ,že jeden z vědců dává znamení a hned na to se proces zahájil. Vše začalo "šlapat" jak má... Kromě hukotu reaktoru se továrnou prohnal potěšený výskot přítomných zaměstnanců. Konečně se spustil nový reaktor ,aniž by byly nějaké komplikace...Ale nikdo netušil, že hned na to se stane katastrofa....
Můj zrak padnul na jeden olovněný plát, který se začal uvolňovat. "Sakra!"stihnul jsem jenom říci nadávku a v tu chvíli se kus kovu oderval a vši silou narazil do řídicího centra. Okamžitě se spustil alarm ,ale reaktor nešel zastavit. Z jeho vnitra začalo unikat velké množství záření alfa a beta. "Třísk!" a další kovový plát letěl, bohužel mým směrem. Sklo se začalo tříštit a já se strhnul k zemi. Ležel jsem na zádech, náhle mi přes oko něco střiklo. Začal jsem bolestivě křičet. byla to totiž již zmiňovaná kyselina dusičná. Na to oko jsem momentálně neviděl ,to jsem ale nevěděl ,že mě postihnou ještě mnohem horší věci.
Myslel jsem si ,že jsem v poloze ,kde se mi všechno vyhne ,ale bohužel. nad stolem prosvištěl další kovový úlomek,sice menší ,ale i přesto ostrý jak břitva. Velká kinetická energie způsobila to ,že se mi střep zaseknul hluboko do břicha. Na obličej mi vystříknula má vlastní krev. Kolem mě bylo plno té lepkavé tekutiny. Pootevřel jsem ústa a z nich mi vyšlo přidušené zasténání. Ruka mi ze zakrváceného střepu sjela na zem a mé tělo úplně vypovědělo službu. Zavřel jsem oči ,když v tom se ozvala hromová rána....A všude se rozptýlilo velmi silné a pronikavé záření gama...
*....Tma....Chlad....Slyším něčí hlasy ,jsou ale vzdálené...Pípání přístrojů....Ach,moje oči! Nevidím na levé oko!...To světlo! takové pronikavé!....Cítím ,jak se mi někdo hrabe v břiše...Auu!hej opatrně!...Jsem asi na operačním sále...Jsem v odborných rukou...Ale jakto že jsem živý?! Vždyť jsem měl být mrtvý!...A nebo ne?*
Podíval jsem se na sestřičku ,která hlásila doktorovi ,že jsem vzhůru. Zavřel jsem nachvili oči ,nemohl jsme mluvit. V ústech jsem totiž měl dýchací náustek. Sestřička mě uklidňovala ,že to musím vydržet ,že už uspávadla mi podávat nemohou. Byl to nepříjemný pocit ,když jste cítěli,že ten střep opouští vaše tělo a ten hnusný pocit tekoucí tekutiny v břiše! Brr! Zachrčel jsem a pohnul prsty na levé ruce. *AAAA!!! To bolí!!Sakra!!*zařval jsem v duchu ,když mi tu ránu sešívali ,byla to neuvěřitelná bolest ,kterou jsem ale po chvilce přestal vnímat.
Probouzím se na jednotce intenzivní péče. Přes levé oko mám asi čtvereček sterilního krytí ,protože jsem na něj neviděl. Cítěl jsem se ,jakoby mě přejel parní válec. V ruce jsem měl nabodnutou infuzi,byl jsem na přístrojích. Rozhlédl jsem se a polknul. Měl jsem strach ,neviděl jsem hodiny ,skoro vše z mého dosahu odstranili. To vyzařuji záření nebo co?! Rozčíleně jsem se opět podíval do stropu ,když v tom přišla sestřička a vyměnila mi infůzi. Podívala se na mne a usmála se. Já ale pohled odtrhnul. Sestřička tam ale čekala ,po chvilce došel doktor. "Tak jak se máme?"optal se mě a já mu zavrtěním hlavou naznačil ,že ne moc dobře. "To se dalo tušit...Máte velice zvláštní metabolismus...Vaše imunita zabila rakovinné buňky ,jejiž bunění spustilo akutní radiační syndrom. nevíme ale ...jestli přežijete celý syndrom..."řekl tiše a smutně. Viděl ,že chci něco říci a proto mi náustek vytáhnul. Zhluboka jsem se nadechnul a pohlédl jsem na doktora.
"Tohle nikdo nepřežil!Proč jsem ale zůstal! Vždyť mě zasáhnula dávka větší než 8000 REM!"hlesnul jsem rychle a odkašlal si. "A to je smrtelná dávka! Měl jsme upadnout do bezvědomí a nastat totální kolaps organismu.."zachrčel jsem a hlavu zase položil na polštář. "Pravda...Čas uvidí....Ráno je moudřejší večera...Dobře se vyspěte..."popřál mi dobrou noc a odešel. Chtěl jsem usnout ,ale nešlo to. Když v tom jsem kolem 1 hodiny ráno ucítěl brutálně bolestivé cukání v ráně ,v ústech jsem ucítěl tu pachuť krve. Nahmatal jsem v křeči tlačítko a zmáčknul jej. Přiletěla sestra a ta se zděšeně otočila a běžela pro lékaře.Poté se hned za ní vynořil doktor a přispěchal ke mě. Nedovolil jsem jim ,aby mě "natáhnuli" na postel ,tudíž museli použít řemeny. Viděl ,že mi obvaz na břiše prosáknul krví ,ale nechápal to krvácení z úst. Podíval se mi na ruku a zděsil se. Krvácení zpoza nehtů! Další náznak radiačního syndromu. "Rychle morfin...A další anestetika! Dělejte!"slyšel jsem doktora ,jak křicí po sestřičce a po chvilce jsem už nic nevnímal.
Pootevřel jsem oko....*PROČ JSEM VE VODĚ?!* zděšeně jsem se rozhlížel dále. Byl jsem totiž v nějakém roztoku ,v ústech jsem měl opět přidělaný náustek. Viděl jsem přes zelený hnus doktora ,co mi přitisknul napsaný vzkaz na sklo. *Jste v antibakteriálním roztoku....Musíte tam být minimálně týden. Živiny a podobné věci vám budou přiváděni nitrožilně.* Položil jsem hlavu do opěradla a zavřel jsem oči...Protože týden je dlouhá doba!...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama